O mých sympatiích ke Kaufláči

Jedna z mnoha věcí, které nemám rád, je náš Kaufland. Říkám náš, a tím myslím (super)market nejblíže ležící k mému domovu. Tuto konkrétní instanci. Co bych dal za takovej špár.

V našem Kaufu nemůžete platit kreditní kartou. Může se to sice zdát jako hloupý sen, není to však sen, je to krutá, ohledy neberoucí realita. Ve spoustě obdobně velkých krámů mají čtečky na karty u každé pokladny. U nás se nenašlo ani místo pro jednu. A nejbližší bankomat? Mnoho set metrů.

Část mé averze ke Kaufu jistě plyne z obecné nesnášenlivosti zbytečně složitých věcí. Ale jen část. Kromě prvního zmíněného problému tu máme další zajímavosti. Tak třeba… chcete si koupit citrón? Připravte se, že budete vybírat z patnácti kousků. Jestli dva budou hezké, můžete si gratulovat. Zralý ananas? Co vás nemá! A lilek? Ten zná průměrný zákazník zřejmě jen z Receptáře.

Jo, málem bych zapomněl. Nemají tu košíky. Obyčejné košíky, co si člověk zavěsí za předloktí a jde, klidně jde, nemuse před sebou tlačit třímetrové drátěné monstrum. Řešením je bojkot. Svůj nákup tedy nosím v náručí. Případně v igelitce.

Všeobecný problém mnoha podobných nákupních hal je také nedostatek prodavačů „v terénu“. Naposledy, když jsem hledal sáčky na led, bloumal jsem několik minut, než jsem narazil na prvního člověka, co by mohl poradit. Nicméně netušil. V tom jsem si všiml spásně vyhlížejícího tlačítka na zdi, a pod ním umístěného reproduktorku a nápisu: „Potřebujete poradit? Stiskněte tlačítko!“ „Hou hou hou“, řekl jsem si v duchu, „tak to tedy vyzkoušíme.“ Dáma mi bryskně odevzdala radu, a já se jal dalších pět minut dumat nad možnostmi interpretace jejího návodu. Marná snaha, sáčky na led byly zcela jinde.

Do Kauflandu chodím zcela výjimečně, jelikož nerad. Leda dvakrát do měsíce odnésti flašky od piva. A díky bohu, kvůli této činnosti není nutno zacházet příliš hluboko do jámy lvové, boť mašina na láhve je pár metrů od vchodu. Díky bohu. Tož tolik k mému odporu ke Kauflandu. :-)