Výroční typografie

Ačkoli přelom roku pro mě znamená méně než nic, v mé minulosti přece jen má své slovo, nějakým způsobem tam existuje, projevuje se. Nedávno jsem si vzpomněl na ten projev typografický… zkoušel jsem si to napsat, jak by 2008 vypadalo mým písmem na papíře… a pak jsem zkusil 2007. A tak začala cesta do mého mládí.

Dějiny mého života se začaly psát na jaře 1986, zrovna v době, kdy na východ od nás explodovala jaderná elektrárna Černobyl… Nenesl jsem to moc dobře, prý jsem se, jakožto novorozenec, z toho pozvracel. Má máma to ráda připomíná. Měl jsem namále jen chvíli poté, co jsem vylezl z dělohy. Ale pak už to šlo lépe.

V roce 1992 jsem nastoupil do první třídy základní školy. Jako přirozeně nadané dítě a jako vnuk učitelky slovenského jazyka, už velmi brzy jsem byl schopen napsat rok – 1992. Vzpomínám si, jak jsem se učil psát dvojku. Skrývá se v ní celý příběh, i když to nemusí být úplně zřetelné a i když to nedokážu popsat tak poutavě jak to tehdy dokázala babička:

Byl pán, starý pán, který se vydal do lesa. Opíral se o svou hůlku a jak tak šel, tou hůlkou napíchl hada.

A to je celé, to je celá dvojka, dvojka je hůlka a had. Proto jsem taky dlouho psával dvojku se zvlněnou spodní linkou. Takto nějak:

Rok 1993 nebyl příliš dobrý, trojka mi nešla od ruky, horní bříško bylo až příliš často větší než to spodní – a to, jak jistě uznáte, snadno zapříčinilo neladnost celého čísla 1993. Později jsem se to naučil, i když, přiznám se, při trojce ani dnes nemám pevnou ruku. Někdy horní bříško sklouzne do ostrého úhlu, než aby se stalo dokonalou křivkou, hold dosáhnout vskutku dobré trojky není žádná legrace. Chce to vyváženost…

1994 je číslo, které si nevzpomínám, že bych ho někdy psal. Navštěvoval jsem už třetí třídu a možná právě tehdy jsem si začínal uvědomovat, že dávat ve škole pozor nemá zas tolik smyslu. Ale taky by se to dalo vykládat jako potíže se soustředěností. Vaše dítě má potíže se soustředěním! A nemá žádnou disciplínu. Jo, to by dávalo lepšího smyslu.

Devadesát pět byl zvláštní rok… tehdy někdy jsem začínal mít problémy se školou. A neuměl jsem moc dobře napsat pětku. Bříško bylo příliš tlusté, anebo číslice pravidelně selhávala v jiném aspektu. Je tolik míst, kde se dá pětka zkazit. Později jsem zjistil, že bříško se dá zjednodušit na převrácenou jedničku, nebo dokonce na pouhou svislici. Taková pětka měla šmrnc, měla styl, byla vyjmutá z cizího písma, z písma vypsaného člověka a flegmatičnost (při zachování čitelnosti!) mi imponovala. Hned jsem si připadal starší. Jenže než jsem si tento vskutku působivý zvyk osvojil, začínal se psát rok 1996.

Nedá se přehlédnout, že šestka je obrácenou devítkou… ale vždyť já jsem úplně zapomněl na devítky! Jsou tady už tolik let, dokonce ve dvojici, a já na ně zapomenu. Ne! Devítky jsou kapitolou samou pro sebe: dají se psát dvěma způsoby: buď se po vzoru ledabylé pětky chopíte té rozmařilosti a z devítky se stane hádě, které se z kruhu vymotává, taková devítka se pak blíží svému arabskému pravzoru, ladná, nesemknutá. Ale taky se dá pojmou ortodoxněji: dotáhněte první oblouk do celého kruhu a z něj vyveďte spodní tah… A snad je jasné, že na spodním tahu záleží velice. Pokud vertikála nepřejde v oblouk, devítka nestojí za nic. Aby byla hrdou, musí být převrácenou šestkou a kdo kdy viděl šestku do které by mohlo napršet?!

Sedmička je matematicky velmi spřízněná s dvojkou… protože sedmička s dvojkou pojmou už jen jedničku a završí první mezník desítkové soustavy… ale také sedmička je pětkou a dvojkou. Čili spříznění se potvrzuje, i když nemusí. Z typografického úhlu pohledu… můžeme jak sedmičku, tak dvojku vyvést dvěma (!) zcela protikladnými způsoby (obdobně jako devítka). Jednou cestou je humanistický přístup, kdy dvojka (či sedmička) je vyvedená vlnovkovitě, obsahuje kouzlo nadbytečného. V případě sedmičky je to střední příčka, která být může, nemusí, při striktně technickém přístupu dokonce nesmí. K čemu taky. Vlnky jsou jako krajky. I když u čísel se krajky moc nepoužívají. Co jsem to chtěl říct? No, sedmička má rozdvojenou osobnost. Hadi se dají narovnat, ale pak už jsou mrtví… asi jako digitální číslice.

Už od mala vím, že 8 nestojí za nic, pokud se dělá tak, jak se učí ve škole. Jedním tahem nakreslená osmička je nudná stejně moc, jako je stejný postup při tvorbě nekonečna nepostradatelný… Takže ji dělám nadvakrát. Začínám spodní kružnicí, a na ni postavím druhou, ale menší. Třetí kolo by sice dokonalo sněhuláka, ale o to tady nejde… Opět myslím není třeba připomínat, že dvoutahová osmička se může kombinovat pouze s devítkou, která spodní, závěrečný tah správně přetahuje až do obrácené šestky…

Och, jak zdlouhavé bylo psávání data v roce 1999! Nebylo jiného řešení, než smutné, leč praktické opuštění precizního, avšak zdlouhavého dotahování spodní křivky. Unavené prsty s radostí měsíc po měsíci slevovaly na snaze a koncem roku byly devítky tak vzdálené svému praobrazu!

Napadá mě, nezmínil jsem se o tom pozoruhodném jevu, … že mysl si čím dál pomaleji zvykala na přechod do nového roku. Nejdříve nebyl problém – zlomil se rok a v první školní den v novém roce se jednoduše napsalo nové datum, nový rok, nová čísla. Jenže stárnoucí mysl, čím dál častěji se pohybující mimo rámec časoprostoru ostatních lidí, čím dál hůře se podřizovala těm otravným změnám. V lednu roku 2000 se mi podařilo až po mnoha omylech konečně napsat – nikoli číslo roku loňského – nýbrž to aktuální… A řekl bych, že to významně urychlila sympatičnost čísla 2000. Jak otravná by byla změna zaběhlých a dokonale zautomatizovaných procesů – psaní data – někdy v roce 1847. Běhá mi mráz po zádech jen při představě nutnosti psát takové datum: 24.9. 1847. Pffff…

2001, 2002, 2003… i v těchto letech jsem navštěvoval školní ústavy, avšak data jsem psával čím dál řidčeji. Postupem času jsem si přestal dělat poznámky, zakládat sešity, nakonec jsem přestal chodit do školy. Dnes uvažuji, že přeruším studium. Ne, že by mě tam nutili psát data. Prostě na to jaksi nejsem zralej.

---

2008. Jako procházka v zimě.