Jak se kříží ředkvičky

V hodině biologie, někdy ke konci listopadu 2005 jsem si dělal poznámky…

Proč musí sakra učitelé mluvit tak nahlas? Zrovna když Bukowski zmiňuje Hemingwaye a já se nemůžu pořádně soustředit na knihu… Místo toho mi tu kecá o homozygotech a Mendelových zákonech. Ženy to prý umějí. Poslouchat a zároveň číst. Sledovat televizi a zároveň číst Irvinga. Prej se umí učit u zapnutého rádia. Je-li to pravda, tak jim mám co závidět.

Vypadá to, že jí to není nepříjemné. Vypadá, jakoby o to opravdu měla zájem. Vsunout nám do hlavy pár dalších zbytečných informací. Kdoví, kolik hodin už takto vyplýtvala. Proč má zájem naučit nás, jak se kříží homozygoti s bílými květy? Je fakt aktivní. A vytrvalá.

Nudí mě. Kdyby aspoň nerušila.

„Je to problém chudoby: musíme spolu sdílet své zvuky.“ píše zrovna Buki… Když si zacpu uši, tak to není o nic lepší. Ještě pět minut. No co, budu ji chvíli poslouchat. Jak se kříží ředkvičky.

Update 10.2.2006: našel jsem další poznámky s datumem 23.11.2005

V pondělí jsem viděl film s Van-Damem. Klišóvité béčko, jehož obsah nemá význam popisovat. Byl tam černoch, který si přál ticho. Poslední dny mám problém s tichem. Hlavně ve škole. Jsem alergickej na blbé kecy, tlachání bez cíle, pseudodiskuze o ničem, miliardy zbytečně vyřčených informací, které ničí moje ticho. Někteří lidé by se to měli naučit – být zticha. V tomto s černochem souhlasím.