Jak pokračují zkouškové dny

Však vy to znáte. Je zkouškové, člověk od rána do večíra sedí nad knihama a drtí se nesmyslné fráze a definice, zatímco se mu podvědomí toulá v budoucích dnech prázdninových, během kterých to vše pracně naučené s radostí odhodí do jámy zapomnění. Kahi žije stejným způsobem. Škola, spánek, škola, spánek. No, teď si tak trochu vymýšlím.

Nahromadilo se mi ve schránce zopár dopisů, jakže žiju, jak se mám jako populární „elitní“ blogger, jestli mi už ta sláva neleze na mozek, jestli samou zaměstnaností nezapomínám, že člověk by měl věnovat každý den i chvilce odpočinku, protože jak řekl Schopenhauer, hlava přetěžovaná v mládí předznamenává hlavu vyčpělou a šílenou ve stáří. Takže proto se s vámi podělím, ať nemáte děti o mne strach.

Jelikož je údajně zkouškové, … vstávám porůznu. Dnes jsem vstal třeba něco po desáté. Tedy vzbudil jsem se. (Obyčejně se vzbouzím až kolem jedenácté.) Dotázal jsem se kousek vedle sedícího spolubydlícího, zdalipak neví, kolik je hodin. Bylo deset, říkal. Převalil jsem se na druhý bok a počal den analýzou svého dalšího plytkého snu. Dnes jsem utíkal. Utíkal jsem po cestě z ošoupaných žulových kostiček, v úzkých uličkách mezi malými domy, soutěžil jsem. Zrovna v zatáčce jsem přidal a s přehledem předběhl svého soupeře. Jenže ten právě zatočil. Běžel jsem špatně, sice rychle, ale ne správnou cestou. Musím se vracet. Má mysl se přesouvá do pohledu mého soupeře. Jsem jím a zatáčím do domu. Vybíhám na patro a přebíháhám chatrnou lávku mezi dvěma domy. Už jsem v tom druhém. Dům před zborcením, všude prach, zřejmě tam nikdo nebydlí. Dřív to byla škola. Zaprášené knihy, všude jsou zaprášené knihy, malé i velké, na jaké si jen vzpomenete. Jednu z nich zvedám a otvírám, na úzkém zežloutlém listu je kromě ilustrace báseň. Dům se bortí a s ním i můj spánek. Přemýšlím nad tímto snem. Jak byste ho vyložili vy?

Dopoledne není nic. Než odbyje dvanáctá, neudělám vlastně nic. Vylepším si budovu v Travianu a pokračuji v budování si názoru na tu hru. Plánuji o ní napsat článek, do blogu. Další díl skládanky přidávám k obrazu celkového mínění… Zkontroluji maily a seznam RSS kanálů, do který je během nynější okurkové sezóny zaprášený jako knihy ze sna. Vždy se těším, jsem rozradostněn, když položka Kahi's mindprint zasvítí – a tučnou číslicí „1“ dá najevo zatím nepřečtený článek. Dnes nic. Akorát Osel upozorňuje na shodu mezi ženskou homosexuální orientací a schopností prostorové orientace. Samozřejmě znějící názor v perexu si ani nezaslouží, abych článek rozklikával. Čtečka mi opět nedokázala říct nic nového a to mi připomíná, že mám v plánu napsat článek o tom, jak je zbytečné číst. Jenže to je trochu složitější.

Napadá mě, že bych mohl něco sníst. A udělat si ten čaj. Dojím z pytlíku zbytek müsli, müsli je nejblíž, kvůli müsli nemüsím vstávat ze židle a müsli umožní, abych na hlad na chvíli zapomněl. To mi teď připomíná, že jsem chtěl napsat něco o tom, jak mě vysoká škola naučila… vařit. Třeba někdy. Pomalu opouštím chladný příbytek a se stručným seznamem k nákupu se vydávám napospas rozpáleným chodníkům Brna. Ještě ze mě nevyprchal strach ze včerejší údálosti, kdy mě ošklivě posral holub, takže chodím spíš po cestách než po chodnících… Zjišťuji, že mě bolí v hlavě a mám napuchlé mízní uzliny (na krku). Co si dnes objednám v čajovně je tedy jasné. Phu-er. Léčivý jako nic jiného. Kupuji černou a červenou tuš a špičku do redis pera. Nějaké poznámkové bloky. Jídlo koupím až cestou zpátky. Takže Phu-er v Chajovně… usedávám se, ano, ach, teď je čas odpočinku, nalévám si první šálek (a ten je cítit od bonbónu anebo od ovocného lesku na rty), otevírám knihu. Vzal jsem si z domu tenkého kompaktního de Sada – Leonora a Klementina. Nevím čím to je, musím číst velmi pomalu. Možností je několik. Jedná se o opravdu náročnou četbu. Pravda, de Sadovo vyjadřování je poněkud archaické a taky téma víry, dobra, zla, morálky nepatří tuším k nejjednodušším. Ale možná je to tou hudbou… Něco mezi Beatles a Rolling Stones jsem tady v čajovně ještě neslyšel. Ale možná jsem jen idiot a neměl bych se věnovat tak moudrým knížkám. Čtu dál a opravdu to není snadné.

CSS tea garden?

Pomalu dopíjím. Když dvě mladé dámy (mají právě po maturitě a tak jim to vše splývá…), před chvílí posazené opodál začínají rozpřádat svou debatu, v níž figurují slova jako Delphi, Borland, Céčko, dopíjím rychleji, tohle vážně nechci poslouchat. Pomalu se vydávám na zpáteční cestu. Kupovat jídlo se mi nechce, ačkoli doma nemám skoro nic.

Cestou se zastavuji na přechodu, panáček ukazuje, že mám červenou. Stojím a koukám, jak se na protější straně hromadí lidé, také toužící dostat se na druhou stranu. Oni ke mně a já k nim. Jak řada aut odbočuje doleva, had se pomalu zmenšuje, jen poslední auto zůstává stát. Poslední auto, zelená oktávka plná opálených jinochů. Zřejmě Brazilci. Všechna okýnka mají stažené. Muž posazený nejblíže ke mně, muž na zadním sedadle, má také okýnko zcela stažené a vystrkuje z něj ruku. Drží v ní cigaretu, ano, a vypadá to, že se hýbe v rytmu hudby. Ano, je to tak, předloktí se mu kýve po rappersku. Užívá si to, dívá se na svět skrz tmavé brýle a nechává hudbu aby mu dala svůj rytmus. Zaslechávám pár srozumitelných slov z autorádia. „… tak dej mi pusu …“, zpívá se tam. Bude to česká písnička, zdá se. Jenže had zmizel a zelená oktávka pořád stojí. Stojí a mlčí. Občas zavrní, zakucká se, zase zmlkne. To se opakuje několikrát. Polohlasně se usmívám, právě tak, aby to nebylo vidět. Snědý muž odstřeluje zbytek své cigarety, s pobaveným výrazem vystupuje, obdobně tak jeho kamarád z dveří na odvrácené straně auta… roztlačují… ale to my už máme zelenou.

Doma pokračuji v pomalém dělání ničeho. Shromažďuji myšleny, testuji novou dámskou špičku (píše skvěle), promazávám Media library v hudebním přehrávači. Nevzpomínám si, že bych někdy poslouchal Cher nebo Judas Priest. Mažu všechny ty položky na které jsem léta nekliknul. Dělám si ledový čaj, hledám tu správnou hudbu pro tento okamžik a pomalu ale jistě oddaluji moment, kdy budu muset začít pracovat. Je dobré, že mě WordPress nestresuje tak, jako dřív. Vlastně nic mě nestresuje jako dřív. To jsem vám vlastně taky chtěl napsat, taky to převaluji v hlavě několik měsíců. Poslouchejte:

Začátkem mého studia, řekněme deset měsíců zpátky, chození městem mě opravdu rozčilovalo. (…) Při průchodu Vaňkovnkou jsem si přával, aby lidé měli své jízdní pruhy. Jako auta. Dopravní předpisy. Chodilo by se mi lépe, příjemněji, řád na chodnících by zajistil plynulou chůzi pro každého. Na pravé straně by se chodilo v jednom směru, pro protisměr by byla levá polovina chodníku. A taky by byly rychlostní pruhy a já bych jezdil pořád vlevo… Nebylo by to krásné? Jenže dnes to vidím odlišně. Chození uvnitř chaosu je radost. Někdy to nejde dělat bezmyšlenkovitě, musíte se trochu soustředit, tedy pokud množství lidí dosahuje kritické hranice. To se stává jen občas, ne často, jen čas od času. Teď chodím rychleji, agresivněji, riskantněji, v davech se jedná o takřka adrenalinový sport. Nijak mě to nerozčiluje, ačkoli široko daleko chodím nejrychleji, překážející lidé mi už nejsou překážkami obtěžujícími, jako dřív.

Pomalu se do toho pustím, práce čeká. O prázdninách mám v plánu věnovat se dělání ničeho s ještě větším nasazením, teď mi to kazí ty povinnosti a taky škola. Jo, škola, příští týden bych do ní mohl něco udělat, když už je to zkouškové. Abych si mohl zase přeškrtnout pár předmětů, co musím „to do“. Ale jinak nedělám nic. Víte, já nebyl stvořen k normální práci. Za to bych si rád pogratuloval. Dělání něčeho, to není nic pro mě. Už jsem to pár krát zkoušel, a prostě to nešlo. Jenže to by bylo asi na delší vyprávění. Teď už vážně půjdu. Půjdu a něco potřebného udělám. Ale předtím si dám teda ještě čaj…


Komentáře (2)

RSS kanál komentářů

    • Komentář číslo: 1
    • *
    • Jméno: endlife
    • Odesláno:
      30.5. 2007 — 4:43

    Teda, ten spánek, 3x se vyskytující v článku, ten ti teda závidím. Já se tu teď peru s můrami, co mi chtějí vlítnout nosem do hlavy a piju neředěný sirup Yo, abych neusnul nad učením (zcela nový postup, ještě nepatentovaný, ale ještě plně neotestovaný – pokud usnu ráno před zkouškou, asi to už ani neopatentuju).

    • Komentář číslo: 2
    • *
    • Jméno: Kaderas
    • Odesláno:
      31.5. 2007 — 16:13

    Člověče, já ti závidím! Nedělat nic a ještě to umět takhle popsat…

Přidat komentář

Nápověda ke psaní komentářů

Zde formátuje Texy!

  • *zvýraznění*
  • **silné zvýraznění**
  • > citace
  • "odkaz":http://kam
  • [4] reakce na komentář
  • zdrojové kódy a více

úplně nahoru