Značnou popularitu v těchto dnech získává, resp. je předpovídána flashovce Xeno Tactics, kterou pravděpodobně vytvořilo belgické studio Nowe Reginald pro Online Game Squad, nicméně není třeba příliš vnášet světlo do otázek autorství, poněvadž v případě Xeno Tactics by se mluvilo jen a pouze o autorství grafického designu. Gamedesign je totiž téměř dokonale zkopírovaný z flashovky Desktop Tower Defense Paula Preeceho. Xeno Tactics tak přináší pouze nový, propracovanější oblek pro starší cizí dílo. Nevím jaká proběhla komunikace a domluva mezi oběma autory, pouze soucitně doufám, že nějaká ano.

Dnes bych se na to mé študování podíval z lehčího, mimoškolního pohledu. Neboť má studia jsou spíše o čemkoli jiném, než o studování samotném. Uvádím tím pravidelně do údivu a závisti všechny ty, kterým vyprávím svůj obvyklý běh týdne.

První semestr se nesl ve téměř zcela totožném duchu: přibližně 7 až 10 předmětů, rozdělené mezi dva dny v týdnu. V prvním semestru jsem chodil do školy v úterý a v pátek. Pět a půl dne v týdnu: nic. Šestkrát v týdnu jsem mohl spát tak dlouho, jak jsem chtěl. Ne každý vysokoškolák to má tak, jak jsem zjistil při poslechu vyprávění mých vrstevníků z jiných oborů!

Nyní, v druhém semestru je bylo ještě o kápanek lepší. Absenci si ve skutečnosti nezapisuje nikdo. Když teď po pár týdnech reviduji své předčasné semestrální resumé, a od té doby jsem jako mávnutím kouzelného proutku už velkou část zápočtů zahnal za obzor vědomí, zjišťuji, že veškeré předpoklady byly správné, no nepředbíhejme… Poněvadž kombinace vyučujících, které nezajímá absence, se zjištěním, že některé předměty jsou nezajímavější, než se podle svého popisku zdály, otevřela se mi nová možnost do školy vůbec nechodit. Nevím jestli v tomto druhém semestru jsem něco tak úžasného spáchal, ale týden, v němž jsem byl ve škole hodinu nebo dvě nebyl vůbec výjimkou – povedlo se mi to dokonce několikrát.

Teď jsem si vzpomněl, že kdysi, snad před půl rokem jsem napsal opravdu kritický článek zabývající se jiným českým seriálovým filmem: Na lavici obžalovaných justice (nebo tak nějak). Napsal jsem na to tehdá nesmírně kritickou a síruplivající ultranegativní ódu. Bohužel si nevzpomínám, jestli jsem to nakonec publikoval, ale spíš myslím, že nikoli.

Tak jako tak, to, o čem jsem chtěl mluvit, přichází až nyní. (Snad tohle stihnu dopsat za dvě minuty, než se mi zkopíruje to DVD s lacinou pornografií.) Nuže. To jsem se, a teďko už tomu bude možná i rok a půl, díval na bednu a zrovna běžel Dawson.

Těch pár minut v Dawsonově světě jsem si pohotově nahrál a nyní vám je můžu odvyprávět.