Abych byl přesnější, nejvyšší čas nastal už před časem, takže teď se nacházíme v postfázi, která se také mimo jiné jinak nazývá počasí. Vezměme to od lesa.

Především loni v prosinci jsem napsal moc pěkný článek na toto téma a i o něco dříve jsem napsal jiný článek, opět moc pěkný, který se na dlouho stal nejkomentovanějším spotem v Kahi's mindprin­t! Upozorňuji, že se jedná o staré články, které se mi právě teď nechce opětně číst, protože docela možná bych se za ně začal nyní, s odstupem času a poznání… stydět. Jako ostatně mnohokrát, když si zpětně pročítám archív a nevěřícně kroutím hlavou nad svými tehdejšími myšlenkovými postupy a závěry.

Dnes bych se na to mé študování podíval z lehčího, mimoškolního pohledu. Neboť má studia jsou spíše o čemkoli jiném, než o studování samotném. Uvádím tím pravidelně do údivu a závisti všechny ty, kterým vyprávím svůj obvyklý běh týdne.

První semestr se nesl ve téměř zcela totožném duchu: přibližně 7 až 10 předmětů, rozdělené mezi dva dny v týdnu. V prvním semestru jsem chodil do školy v úterý a v pátek. Pět a půl dne v týdnu: nic. Šestkrát v týdnu jsem mohl spát tak dlouho, jak jsem chtěl. Ne každý vysokoškolák to má tak, jak jsem zjistil při poslechu vyprávění mých vrstevníků z jiných oborů!

Nyní, v druhém semestru je bylo ještě o kápanek lepší. Absenci si ve skutečnosti nezapisuje nikdo. Když teď po pár týdnech reviduji své předčasné semestrální resumé, a od té doby jsem jako mávnutím kouzelného proutku už velkou část zápočtů zahnal za obzor vědomí, zjišťuji, že veškeré předpoklady byly správné, no nepředbíhejme… Poněvadž kombinace vyučujících, které nezajímá absence, se zjištěním, že některé předměty jsou nezajímavější, než se podle svého popisku zdály, otevřela se mi nová možnost do školy vůbec nechodit. Nevím jestli v tomto druhém semestru jsem něco tak úžasného spáchal, ale týden, v němž jsem byl ve škole hodinu nebo dvě nebyl vůbec výjimkou – povedlo se mi to dokonce několikrát.

Máme v Praze mistra surrealismu. Možná to víte, možná to nevíte. Proběhla jakási billboardová kampaň, tipoval bych tak poloviční, oproti předcházející expozici Jana Saudka, jehož pozice v domě U bílého jednorožce na Staromáku vystřídal právě Dalí. Myslím, že by si výstava zasloužila razantnější propagaci. Přestože neumím správně posoudit výjimečnost a význam této akce. Aktualizace: Jak se trvání expozice dostává do své poloviny, zdá se mi, že billboardová kampaň zesiluje. Pokud jsem původně tvrdil něco o její slabosti a nedostatečnosti, nyní musím svůj názor přehodnotit – zdá se, že jsem se v soudech unáhlil.