Každý den slaví svátek někdo, kdo se o své jméno nezasloužil a on pak přijímá dary. Je to fér? Není. Dnes má třeba svátek Bohumír. Ok, tady uznávám, že Bohumír si zaslouží satisfakci za celoživotní nošení nepovedeného jména… Ale ti ostatní ne. Téměř každý den si připomínáme nějakým způsobem churavé spoluobčany. Napadené rakovinou, průjmem, anorexií, čímkoliv. Připomínáme, a hlavně – jsme žádáni o jejich podporování. Zkusili-li jste někdy vyjít do města za denního světla, jistě jste se nevyhnuli každému z tisíců parazitů potulujících se městem a žadonících o příspěvek pro nemocné. Přispějte na děti z dětských domovů! Přispějte na léčení rakoviny slepeného střeva! Přispějte na ekologickou recyklaci bílých pastelek a plastových kopretin!

Přišlo mi… že lidská společnost je stavba. Budova budovaná po tisíciletí. Kdyby se zhmotnila, pohled na ni by byl směšný. Jak něco tak nekonzistentního může vůbec stát, jak to, že se nezhroutí v hromadu suti? Je to zázrak. Základy jsou ze skla, nosné pilíře z rákosu. Jak zafouká vítr z druhé strany, jak do budovy vstoupí příliš mnoho lidí (už tam jsou!), jak někoho napadne postavit si tadyhle balkónek, rovnováha a stabilita je v ohrožení.

Abych byl přesnější, nejvyšší čas nastal už před časem, takže teď se nacházíme v postfázi, která se také mimo jiné jinak nazývá počasí. Vezměme to od lesa.

Především loni v prosinci jsem napsal moc pěkný článek na toto téma a i o něco dříve jsem napsal jiný článek, opět moc pěkný, který se na dlouho stal nejkomentovanějším spotem v Kahi's mindprin­t! Upozorňuji, že se jedná o staré články, které se mi právě teď nechce opětně číst, protože docela možná bych se za ně začal nyní, s odstupem času a poznání… stydět. Jako ostatně mnohokrát, když si zpětně pročítám archív a nevěřícně kroutím hlavou nad svými tehdejšími myšlenkovými postupy a závěry.