Ještě jednou, odpusťte, vždyť je to nejspíš naposled, bych si rád zajezdil na mrtvém koni. :-)
Tag: ironie
-
Kterako se vzrušiti
-
O marnosti upgradování
Jak tak pomalu stárnu, děje se se mnou mnoho věcí. Oslovuji lidi, abych jim sdělil, že jsem zapomněl, co jsem jim chtěl říci. Třeba. Nebo začínám řešit – pro jiné běžné – životní problémy. Co budu jíst? Kde to koupím? Kde na to vezmu peníze? Kostnatím… Dříve pružné chrupavky v mém těle kostnatí. A také mozkové pochody kostnatí. A taky… přestávám upgradovat software.
Tuhle jsem se rozhoupával, že si stáhnu novou Mirandu. Ano, stáhl jsem ji, a obratem ji smazal, protože z changelistu jsem nedošel pochopení, co je vlastně tou novinou, která stojí za výměnou čísla ve verzi. Odjakživa si ssebou nosím představu, že změna prvního čísla ve verzi je vždy ekvivalentem funkčního pokroku. Jak se zdá, není tomu tak, počínaje minimálními pokroky v nakousnuté Mirandě (která se možná snaží popohnat své verzování k celým číslům, které jakživ vzbuzovaly zájem, důvěru a konečně vyšší stahovanost) a mikroskopickými změnami Firefoxu verze 2 konče.
</texy>
-
Mých 10 nejblogů v roce 2006
Podle mě.
Nastává konec kalendářního roku, a ačkoli při běžné časoorientaci se řídím aztéckým kalendářem, tak tentokrát půjdu s davem a konec roku oslavím s ním. Volně jsem se inspiroval článkem Jiřího Bureše, který to pojmul kapku seriózněji, k čemuž já bohužel nemám buňky. Haha, no pojďme na to. Co mě v roce 2006 zaujalo přede vším?
</texy>
-
Proč nemám rád Vánoce
Ne, nemám je rád. Vánoce jsou pro mě pouhý zvyk. A jak to dělám i všem ostatním zvykům, i tento zpochybňuji. Předtím podrobuji zkoumání. Potom porušuji.
Vánoce jsou hezké období, čas pohody, odpočinku a pohody. To jsem si myslel. Když jsem byl malý. Pak jsem ale dospěl a začal myslet. Jsou Vánoce opravdu hezké? Dopracoval jsem se k názoru, že ne. Vánoce jsou hnus.
Nejhorší ze všeho jsou ty davy. Hustota obyvatelstva v ulicích města začíná růst někdy začátkem listopadu a rojí se čím dál víc až do štědrého večera. Dnes je kolem osmého prosince a už to začíná být k nevydržení. Lidé vyrazili do ulic a nevědí, co by si počali. A tak se motají, motají se pod nohy nám všem, kteří chodíme s cílem. Nemluvím tu o důchodcích. Jejich chůze je sice pomalá, zato předvídatelná a nikdy nechodí ve skupinkách a neblokují chodníky v celé jejich šířce.
Mluvím tu o mladých lidech. O lidech, kteří mají v nohách stejný, ne-li větší potenciál než já, a co dělají, co dělají? Místo aby šli, oni se mátoží a zastavují bez ohledu na ostatní účastníky pěší dopravy. A co víc, dovedou mistrně blokovat průchod i tou nejširší pěší zónou, jakou si umíte představit. Zastavují se u výloh, dávají se do pohybu, znenadání mění směr i rychlost. Jsou to ti samí lidé, kteří chodí s otevřenými deštníky ještě dlouho poté, co déšť ustane a rozumný člověk (ten co si uvědomuje možná rizika) nemá jinou možnost, než přejít na druhý chodník, pokud nechce přijít o zrak – jelikož tito lidé svou nepředvídatelnou povahu projevují i při manipulaci s deštníky.
</texy>
-
Liška v hrsti, oheň na střeše
Aneb o tom, proč se mezi uživateli prohlížečů svádějí boje.
Mám takovou teorii, o lidské rase. Věřím, že někde v nás je zakódována povinnost (pud) bojovat za každých okolností. Ať se děje co chce, zvířátko rodu hommo si za každých okolností touží hledat protivníky. Neusiluje o toleranci, klid a smír, ale o boj, šarvátky, hádky… Alespoň dokud nevyroste.
Pud bojovnosti je však neodmyslitelně propojován s pudem soudržnosti. Ono to zvířátko – člověk – vlastně není vůbec samostatné. Potřebuje jak své nepřátele, tak své přátele. Až když splyne se stejně smýšlejícím davem, pouští se do boje. Po proudu se totiž vesluje velmi snadno.
Říká se tomu masové ideologie. Zřídkakdy stojí na racionálních kořenech. Základ se většinou skládá z opravdu zvláštního materiálu – až občas člověku vrtá hlavou jak to, že se nerozpadne. Stačí špetka zdánlivě dobrého úmyslu. Pak něco na dochucení – oblíbené jsou lístky bylinky Rationale pseuduum. Což o to, že je to jen náhražka. Když přivřete oči, chutná dobře. A nazapomeňte co chvíli vařečkou polechtat zmíněné pudy. Především nesmí být zapomínáno na nepřítele! Proto neustále připomínejte,
kvůliproti čemu celá ta válka je. Až doznáte, že mrva je hotova, můžete ji podávat dalším hostům. A klidně se jim s vaším novým receptem svěřte ;-).
Původně jsem chtěl psát o tom, proč mezi uživateli různých prohlížečů vznikají války, proč mezi nimi vládne takřka nesnášenlivost. Víte, jaký je nejkomentovanější článek na tomto blogu? Není to diskuze pod žádným softwarem, který jsem daroval lidu, není to polemika nad hlubokými myšlekami, ba i k umění je to na míle vzdáleno. Ten článek je o prohlížeči. O blbém prohlížeči internetových stránek. Pár obrázků a vět o novém „überbrowseru“ Mozilla Firefox 2. Nic extra. Přesto, jak se zdá, účinnější než bezhlavé kopání může být dobře mířené šlápnutí na kuří oko masy. Masy uživatelů jednoho prohlížeče. Zdá se vám to zvláštní? Nepochopitelné? Proč? To jsou přece pudy, podstata lidství.
