Nuže slyšte. Stává se mi to čím dál častěji, že se ve mně zrodí myšlenka, záblesk z nitra génia a já mám sto chutí ho sem plácnout ať už jsou forma či rozsah jakékoliv, ať už je téma sebevýstřednější. Ale čím je téma odlišnější od toho zbytku zde a čím méně mám k tématu co říci, tím větší je ve mně síla ten text nestvořit, a nechat ho utonout v kalných vodách mého nevědomí. Jen protože to sem nějakým způsobem nepatří, něco takového nezapadá do dosavadní podoby zápisníku.

Na druhou stranu je to jedna z myšlenek, které se mi na tomto veřejném psaní líbí nejvíce; mám-li to říct z plných plic, nejsem vůbec spokojen s nepřirozenou skokovitostí s jakou přibývají nové texty. A není to zdaleka jen problém tohoto webu, je to takový hloupý všeobecný zvyk.

Abych byl přesnější, nejvyšší čas nastal už před časem, takže teď se nacházíme v postfázi, která se také mimo jiné jinak nazývá počasí. Vezměme to od lesa.

Především loni v prosinci jsem napsal moc pěkný článek na toto téma a i o něco dříve jsem napsal jiný článek, opět moc pěkný, který se na dlouho stal nejkomentovanějším spotem v Kahi's mindprin­t! Upozorňuji, že se jedná o staré články, které se mi právě teď nechce opětně číst, protože docela možná bych se za ně začal nyní, s odstupem času a poznání… stydět. Jako ostatně mnohokrát, když si zpětně pročítám archív a nevěřícně kroutím hlavou nad svými tehdejšími myšlenkovými postupy a závěry.

Milí blogeři. Já vím, že občas máte pocit „měl bych něco napsat (protože jinak něco…)“. Jenže když v takové chvíli vezmete do rukou rukolu pero nebo klávesnici, ono co by tu teď mělo být, to tu není. Není tu myšlenka. Není o čem psát. Neboli váš myšlenkový potok je vyschlý jako ruce staré báby potok, který poušť.