Proto nemůžu jít spát před půlnocí, protože nemám hotovo. Co hotovo, ani jsem pořádně nezačal. Potřebuji pár hodin samoty, ticha, něčeho co předchází dělání.

Všechno co jsem udělal a s čím jsem zpětně aspoň trochu spokojen, jsem udělal o samotě, v noci či nad ránem, skrze přehlížení potřeby spánku či jídla. Ještě bych samozřejmě poděkoval čaji.

Možná spíš než o dělání jde o to nedělání – činnosti, které nemají viditelný výsledek. Takto se odehrávalo všechno zásadní srovnávání si myšlenek, všechny mé zásadní myšlenkové posuny.

Tohle – ponocování, samota – mi schází. Ale nebojím se, že bych si jich alespoň něco, chtě-nechtě, nedopřál. Kvůli lásce k nim chodím spát pozdě a přitom si nastavuji budíka nesmyslně brzy, snad protože dokonale vyspaný bych se cítil nesnesitelně nesvůj. Proto mi to do práce trvá vždycky trochu dýl než se sluší, protože odkládám loučení se se samotou.

Zajímavá je na tom ta snaha protistrany adepta odhadnout, ohodnotit, předpovědět jeho kvality, aniž by s ním museli cokoliv hlubšího dělat. Takže mi kladou otázky.

• „Jak oslavujete úspěch, když se vám něco opravdu podaří?“
• 10 vteřin nevěřícného zírání, zpracovávání, čekání (na nápad, nebo že mi otázku reformuluje). Jenže to se nestane, takže možné odpovědi jsou.
  • „Nevybavuji si takovou situaci.“
  • „Mně se zatím nic nepodařilo.“
  • (výbuch smíchu)
  • „Přijde mi zvláštní oslavovat něco, co je samozřejmostí. Myslím, že úspěch by měl být cílem, jeho dosažení tedy samozřejmostí. Nebo co si představujete pod pojmem úspěch? Pokud tam vidíte akt překvapení, pak nerozumím, proč bych měl oslavovat něco, co se stalo přičiněním štěstí, navzdory mé nepředvídanosti. Zrovna tak mohlo zapůsobit neštěstí (díky mé nepředvídanosti). Zkrátka tento koncept oslavování se mi jeví poněkud absurdní.“

Ale v poslední chvíli se naštěstí zapálily poslední mozkové závity, které jsou ještě schopny uvažovat trochu měkce, společensky. Porozumněl jsem, že jde zřejmě otázku mířenou na mé týmové schopnosti, na rozpoznání, jak moc jsem člověk uzavřený – anebo otevřený, čili jestli bych s kolegy někdy zašel na jedno.

„Co děláte, když zažijete takový úspěch?“

Tak jsem jí řekl, že se široce usměju a chvíli spokojeně koukám z okna, jak plyne řeka. A aby tomu porozuměla, široce jsem se usmál a otočil hlavu k oknu, a díval se jak plyne řeka, protože jsem byl se svojí odpovědí navýsost spokojený.

[…] supporting the theory that money has a causal effect on savoring. Moving beyond self-reports, we found that participants exposed to a reminder of wealth spent less time savoring a piece of chocolate and exhibited reduced enjoyment of it compared with participants not exposed to wealth.

A pak je tu ten druhý efekt. S představou bohatství se stane, že začnete více myslet na sebe, chtít více pro sebe a méně se dávat ostatním. Ale za boha si nemohu vzpomenout, kde jsem o tom četl. Snad v Kahnemanovi – Thinking, Fast & Slow.

they were much less willing to spend time helping another student who pretended to be confused about an experimental task. When an experimenterclum­sily dropped a bunch of pencils on the floor, the participants with money (unconsciously) on their mind picked up fewer pencils.Money-primed undergraduates also showed a greater preference forbeing alone. :http://www.sli­deshare.net/…i­el-kahneman

S těmito dvěmi myšlenkami jsem se poněkud zaseknul, snad protože implikace/inspirace mohou být tak širokosáhlé: jak se lidé v kavárně cítí je formováno také tím, jak se prezentují ceny, jak a kde se platí, titulky jakých časopisů jsou v zorném poli. Anebo: jak organizovat/mo­derovat testování použitelnosti, aby byl tester maximálně odstíněn od vlivu jeho odměny na jeho snahu/samostatnost? (Chci aby se nesnažil více, než je mu přirozené když není finančně odměňován.) Také nemám příliš vyřešenou svoji dennodenní práci s penězi a představám o jejich přítoku a odtoku (a jejich vyvažování) se věnuji víc, než bych chtěl.

Twitter chápu jako ideální platformu, kde se mohu pochlubit svým nejnovějším palindromickým objevem, vystříhnout kus konverzace, pohrát si s jazykem… ale jakmile se obsah tweetu začne týkat významů a názorů a reálného světa, 160 znaků zamezí smysluplnému vyjádření a úspěšnému pochopení čtenářem. Ani v dalších bodech Twitter nenabízí oporu – zobrazení konverzací je nepřehledné a někteří lidé své staré konverzace odstraňují, protože jsou – byť ne tolik jako dříve – na očích budoucím čtenářům.

kolik vína máš,tolikrát jsi člověkem co umí všechny jazyky.

— . (@juvenilie) March 21, 2014

Situace je o to komplikovanější, že pokud by se chtěl člověk rozpovídat, musí tak učinit na zcela jiném médiu, Twitter mu s tím nepomůže. Pokud by tak učinil, do svého tweetu (jehož rozsah je najednou zkrácen o délku URL) roubuje něco odjinud, něco cizího, něco nepříliš v této platformě žádaného… nevyužívá celého hypotetického potenciálu Twitteru, protože toto médium se od počátku svých dnů drží ve svých mezích úsečnosti, a tedy jeho uživatelé se (obávám se) taktéž vzdávají ambicí strávit zde něco víc než jen ty jednovětné štěky.

Ale to není vše, jádro potíže tkví v tom nepochopení pisatelů, stále znovu a znovu pokoušejících se vyjadřovat na Twitteru své myšlenky. Snad se domnívají, že jejich sdělení je v pořádku, a tweet odesílají… ale ořezáváním na potřebný rozsah je význam natolik zmrzačen, že pozitivní přínos sdělení končí ve smyslu inspirace, interpretační hádánky. Takže jsem nucen vám to zde říct na rovinu: Serte na to. Vezměte si jednu z deseti myšlenek a tu rozviňte na blogu. Protože předání myšlenky vyžaduje mnohem více psaní a škrtání, než uzounké políčko ve Twitteru dovolí.

Díky němu, pragmatismu, se v půli března můžeme těšit na kolemjdoucí s ponožkami v sandálech (pro toto počasí tak pragmatický kompromis tepla a vzdušnosti) a pro jiný příklad nemusíme ani opoustit svět obuvi: jenom na vysokohorském alpském treku a v metru směrem na Háje se setkáme s takovou koncentrací tenisek značky Salomon! Velmi dobře tomu beztkaničkovému pohodlí rozumím, málem jsem jim ve sportovních potřebách propadl; v poslední chvíli zasáhl nepraktický estét a vysmál se své odvrácené racionální polovičce. (Všimněte si: vysmál se, nikoli přesvědčil.)

Jediný problém s tímto pragmatismem je jeho blízkost sebestřednosti, racionalitě, spoléhání se na stránky praktické a zdůvodnitelné – proč by mělo jít o problém, není to snad výhoda takového pohledu? mohli byste se ptát. No, řekl bych na to, problém s ráciem je v tom, že příliš blízko pojmu pravdy, a pravda je blízko sebestřednosti a příliš daleko kompromisu, rozmanitosti a neurčitosti, nezastavitelné subjektivity, což jsou pro mě pojmy mnohem bližší pojmu realita.