Nevyžádaný sen o škole (krátce)

27. Langusta a první sen o škole. Jsem nemocen? Už asi neusnu, tak to aspoň slavnostně zapíšu.

Přednáška začala už před pár minutami. Vyučující… to je jedna z těch otravných osob, které se vytrvale a marně celou hodinu snaží nahazovat háčky, aby monolog změnily na dialog. Zřídkakdy se někdo chytí. Přednášející… tentokrát jde o mladého muže, jen o něco málo „dospělejšího“, než jsou jeho posluchači. To proto ten hloupý přístup.

„Přepáčte, čo sa to tu učíme?“ ozve se nový hlas ze zadu.
Z lavice předemnou se otočí jiná dívka: „Prosímtě drž hubu!“ Ale není to drž hubu takové „…abych mohla dál poslouchat“. Je to drž hubu „Copak nechápeš, že vždycky je to takto? Že přednášející žvaní a úkolem studenta je nějak se před ten semestr přenést?“
„Prosímtě drž hubu!“ a pokračuje si v kreslení.
Velmi mě to pobaví. Něco bych ji řekl, pochválil ji za trefná slova. Neumím se vyjádřit…

Přednášející se nijak nevychýlil ze své koleje, dál žvaní, okouzlen vlastními slovy, s novou energií se vrhá do další věty. Duškovský učitel. „Tak, milé děti, jestlipak…“. Ať už hraje cokoli, pořád je to ten úlisný učitel. Je to k nevydržení. Vždy, kdy ho vidím… mám sto chutí si do břicha vrazit nůž na loupání ovoce a pořádně jím zakroutit, jen abych unikl jeho hlasu. (Až tak dobře hraje toho učitele.)


Komentáře

RSS kanál komentářů

Zatím bez komentáře.

Přidat komentář

Nápověda ke psaní komentářů

Zde formátuje Texy!

  • *zvýraznění*
  • **silné zvýraznění**
  • > citace
  • "odkaz":http://kam
  • [4] reakce na komentář
  • zdrojové kódy a více

úplně nahoru